Od úterního rána 10. února až do pátečního rána 13. února se naše škola proměnila v centrum valentýnských psaníček. V rámci podpory školního wellbeingu byl spuštěn 2. ročník již tradiční valentýnské pošty. Hned od prvních hodin se ve valentýnské schránce začaly objevovat první vzkazy. Začala se rychle plnit.

Děti, ale i učitelé a další zaměstnanci školy mohli vhodit milé přání, poděkování či anonymní vyznání svým spolužákům, pedagogickým i nepedagogickým pracovníkům. Už po prvním dni se v bedýnce objevilo kolem 110 vzkazů. Každé odpoledne jsem poštu vybírala a třídila podle tříd …

S přibývajícími dny přibývalo i psaníček. K pátečnímu ránu se jejich počet vyšplhal přibližně na 500! Každý jeden lístek si nakonec našel svého adresáta – i když to někdy připomínalo detektivní pátrání. Na některých valentýnkách chyběly důležité údaje, jindy bylo jméno napsáno tak tajemně, že bylo potřeba zapojit důvtip, abych vypátrala, komu psaní patří. V těch chvílích jsem si opravdu připadala jako detektiv na stopě záhadného adresáta.

Atmosféru celé akce dokreslovala hudba – od pátečního rána zněly školním rozhlasem romantické love songy, které navodily správnou náladu. Kdo se kolem mě během dne nachomýtl, odcházel se srdíčkovou samolepkou jako malou pozorností.

Největší radost mi ale udělalo něco jiného. Děti si posílaly skutečná, ručně psaná psaníčka. Pro některé to byla výzva – hledali správná slova, přemýšleli, jak své pocity vyjádřit. Mnozí si nevěděli rady, ale právě tím se něčemu přiučili. Snažili se vyjádřit vděčnost, přátelství i podporu. A to je možná ta největší hodnota celé akce.

V pátek panovalo po škole napjaté očekávání. Všichni netrpělivě čekali, kdy už budou valentýnky doručeny. A když se tak stalo, třídy se zaplnily úsměvy, nesmělým chichotáním, překvapenými pohledy i radostným šepotem.

Valentýnská pošta tak znovu ukázala, že i malé papírové srdíčko může vykouzlit velkou radost.

Simona Carbolová